pOSUny Markéty Ubíkové: Změna je trvalý stav

Markéta Ubíková je absolventkou Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity. Od sociální geografie a regionálního rozvoje utekla k ekologii, regionální politice, mateřství a v posledních letech hlavně do digitálního světa. Občas sama sebe označuje jako “maminkatelku” a v rámci svého projektu Smart žena pomáhá ženám s osvojením digitálních dovedností. Právě ona je další tváří našich pOSUnů.

Co obnáší lektorování digitálních dovedností?

Já jsem Google Certified Trainer pro oblast Google Workspace. To znamená, že pomáhám lidem se naučit dobře pracovat s Diskem Google, Gmailem, Kalendářem Google, a vůbec jim proniknout do všech těch digitálních věcí. Snažím se, aby všechno lidé pochopili, protože často narážím na problém, že vůbec nevědí, jak digitální svět funguje. Snažím se s nimi mluvit hlavně “česky” a vysvětlit jim, jak to s tím vším je a naučit je s tím pracovat.

Jaká byla Vaše cesta k lektorování?

Určitě velmi klikatá. Původně jsem vystudovala sociální geografii a regionální rozvoj. Takže zdánlivě úplně jiné věci. Ale postupně jsem se přes různé pracovní zkušenosti dostala až k tomu, co dělám dneska. Pořád se to ale všechno vyvíjí, takže možná za pár let budu dělat úplně něco jiného.

Jaké máte ohlasy na vaše lekce?

Ohlasy jsou pozitivní, protože ženy oceňují, že s nimi mluvím česky a dokážu empaticky reagovat na jejich potřeby. A taky je případně uklidnit a vysvětlit jim, že to, co zažívají, je běžné a standardní, protože nás nikdo nenaučil žít v digitálním světě, ale byli jsme tam vrženi. Přijde mi, že díky tomuto přístupu následně digitální technologie dokáží mnohem lépe používat. Pro mě je hlavně důležité, aby lidé viděli, že digitální technologie jsou nástroj. A jako každý nástroj mají svá pozitiva a negativa. Pro mě je důležité, aby si lidé odnesli, že je potřeba používat ty technologie zdravě.

Jaká je vaše idea, kterou se řídíte v dnešním Smart světě?

Prostá. Já myslím, že změna je trvalý stav, takže je to o tom umět se adaptovat na ty změny, které teda poslední rok byly velmi dynamické. Myslím, že ta změna se týká úplně všech oblastí.

Cítíte se přesto ještě jako geografka?

Určitě ano, protože tím, že jsem aktivní v místní politice a řeším mnoho věcí, které se týkají této lokality i regionu, tak se tak pořád cítím.

Významnou částí vaší kariéry byla práce pro organizaci Čisté nebe, kterou jste pomáhala rozjet. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Pro mě byla práce v Čistém nebi velmi zajímavá, protože mi to umožnilo si zkoušet věci, které mě v té době jenom teoreticky zajímaly, nebo jsem jen tušila, že by mohly tak nějak mohly fungovat. Vymýšlela jsem tak různé projekty, zapojila různé lidi a snažila se to téma otevřít nejširšímu okolí. Takže pro mě to byla určitě skvělá zkušenost.

I po letech jste pořád v dozorčí radě Čistého nebe. Zasahujete ještě do fungování organizace nebo vše jen sledujete zpovzdálí?

Už opravdu jen zpovzdálí. Jsem velmi ráda, že se jim podařily nějaké mezinárodní projekty, protože je podle mě skvělé, že se díky nim dostali také k nějakému know-how ze zahraničí a mohli jej šířit tady – například mezi učitele základních škol. Jsem moc ráda, že jsou pořád aktivní a fungují dál.

Jedna věc je vaše práce – ať už lektorování nebo zastupitelské povinnosti – ale co role maminky?

Já si myslím, že čas máme jenom jeden. Je to o tom, jak si to člověk nastaví a nějak se domluví se svým partnerem a okolím. Já mám štěstí na velmi pozitivního a empatického partnera, který mi dává hodně prostoru, a já zase dávám prostor jemu. Tím, že tady ve Frýdku-Místku máme dobré školy a školky, tak pro mě není zásadní problém vše skloubit. (odmlčí se) Teda pokud zrovna není koronavirus a není všechno zavřeno.

Kde na vše, co děláte, berete energii?

Hlavním motivačním faktorem nebo impulsem je pro mě to, že když mě něco štve, snažím se to změnit. Takže asi to naštvání nebo to, že jsem pobouřená nějakými věcmi, které se dějí. Spousta věcí, které dělám, vychází z toho, že chci někomu pomoci něco změnit. Takže třeba i v digitálním světě pomáhám ženám se v něm orientovat, protože vidím – a štve mě to – když ty super holky dělají věci složitě a komplikují si je, i když existuje snazší cesta.

Jak vnímáte střet ženského a mužského světa?

Já nevnímám střet mezi ženským a mužským světem. Spíš vnímám, že ne vždy si rozumíme a vnímáme své potřeby, i když každý potřebujeme něco jiného. Hodně ale vnímám, že se ta situace mění, když se člověk, žena i muž, stanou rodiči. Tam najednou začínají být ty věci trochu složitější, nemám čas se věnovat všemu, musím se rozhodovat, kam tu energii upřu. To si myslím, že je velké téma.

A jak se funguje podle Vás ženám v politice?

Myslím si, že se ženy dostávají do politiky, ale že to nastavení je pro ně pořád náročné. Myslím si, že je to hodně o nás ženách, jak budeme schopné komunikovat a vysvětlit své potřeby a to, co potřebujeme, abychom se dostaly do té politiky. Ale samozřejmě potřebujeme i ty muže, kteří budou naslouchat.

Setkáváte se s reakcí ve stylu, že tomu jako žena nerozumíte?

To, že by mě někdo nebral, protože jsem žena, se mi nestává. Ale je to možná tím, že už mám nějakou zkušenost, působím celkem sebejistě a nenechám se odradit. Vím, že pro spoustu žen je tady tento předsudek něco, co zažívají a může to pro ně být tou hlavní bariérou, kvůli které nevstoupí do veřejného prostoru.

Věděla jste vždycky, co chcete dělat?

Já jsem nikdy nevěděla, co chci dělat. Dodneška to moc nevím. Beru to, jak to přichází, různě mě napadají věci a v daném čase vnímám, že to je ono. Když mě v danou chvíli něco zajímá, tak se tomu věnuju – něco si dostuduju a naučím se, co je třeba. Pak na to zkouším navázat, když se potkám s nějakými lidmi a zkouším ten nápad rozvinout.

Co vás žene v kariéře dál?

Jsem asi člověk, kterého neustále něco zajímá a mam pocit, že ten svět je tak různorodý a barevný, že pořád je co dělat. Nemám pocit, že bych někam konkrétně směřovala, ale spíš se zkouším těm věcem, které mě zaujmou, věnovat.

Co střety s realitou?

Za ty roky jsem se naučila, že změna není rychlá, že jde krok za krokem postupně k cíli. A vím, že to nebude za rok nebo za dva, že to bude třeba za deset let. Vím, že spousta věcí, které říkám, je pro mnoho lidí nepochopitelná. Často o nich nezačali ani uvažovat a já už říkám, jak by se to nebo ono mělo změnit. Takže jsem se naučila, že mnohé věci se mění pomalu. Ze začátku jsem byla spíš revolucionář, teď jsem evolucionista (smích).

Jak vzpomínáte na studium na Ostravské univerzitě?

Pro mě bylo zajímavé. Na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje jsem našla řadu silných osobností, které mne inspirovaly. Nejraději vzpomínám na pana docenta Petra Rumpela, protože ten mě ovlivnil asi nejvíc a dodnes mi v hlavě rezonují některé myšlenky, které se mi hodí i při mém působení tady na frýdecko-místeckém magistrátu. Úplně ho slyším (smích). Vysokoškolské studium pro mě bylo sice delší, protože jsem měnila obor, ale i tak na něj vzpomínám velmi ráda. Když se na to zpětně dívám, hodně zajímavá byla taky možnost zahraničního studia, kterou jsem taky naplno využila.

Co vás vedlo k té změně oboru?

Já jsem byla na gymplu takový ten idealistický člověk, který si myslel, že změní celý svět, zachrání Tibet a lidi v Africe. Pak jsem ale zjišťovala, že nejvíc aktivní a největší změnu mohu provést v místě a regionu, kde žiju. Zkrátka že když se zaměřím na konkrétní věci, tak můžu udělat tu největší změnu. To mě inspirovalo přejít na sociální geografii.

Platí takový ten mýtus, že geografie je o slepých mapách a biflování se z atlasu?

Ne určitě geografie není mrtvá disciplína, kde by člověk jen koukal do knih. Je to o studiu sociálních jevů v prostoru – a to je jakýkoliv život, který se děje v prostoru.

S čím jste při studiu nejvíc bojovala?

Pro mě byly největším problémem předměty, kde bylo potřeba se něco “nadrtit”. Pokud to byly předměty, kde to bylo více o přemýšlení, o nějaké analýze, tak to pro mě bylo zajímavější. To byly třeba předměty nebo semináře, kde jsme měli možnost se podívat na některá témata z více úhlů, bavit se s konkrétními aktéry a lidmi z dané lokality – třeba na nějaké exkurzi.

Jak složité bylo dostat se k praxi?

Já jsem to propojení s praxí vnímala velmi organicky. Mohla jsem se setkávat s různými lidmi, a když byl člověk aktivní, tak mu přicházely nabídky na spolupráci. Mohla jsem se zapojit i do nějakých výzkumných projektů. Bylo to o tom, jak člověk byl aktivní a chtěl se zapojit. Už za studií se mi povedlo dostat k práci v oboru a vypomáhala jsem i na katedře.

Jak dobře vás pro budoucnost Ostravská univerzita připravila?

Myslím, že víc než dobře. Hlavně jsme měli jazyky, měla jsem možnost vycestovat do zahraničí a měla jsem praxi. To bylo pro mě zásadní. Studium na Ostravské univerzitě mi dalo schopnost dívat se na věci komplexně, na to, že věci se neustále mění.

A jaké praktické dovednosti byste vypíchla?

Pro mě nejpraktičtější věc bylo projektové řízení. Tedy to, že jsem se jednak naučila tu teoretickou část, ale zároveň jsem viděla, jak se projekty staví, jak se řídí. Jak to uchopit, analyzovat stávající situaci v dané lokalitě a jak to vše posouvat dál. Z toho těžím asi dodnes. A taky jsem potkala skvělé lidi.

Jste v kontaktu se spolužáky?

Se spolužáky jsme v kontaktu, hlavně s holkama se scházíme každé léto, jsou to lidé napříč katedrami. Jednu z nejlepších kamarádek jsem potkala na škole.

Jak moc jste na sobě po studiu musela pracovat?

Já si myslím, že se člověk rozvíjí celý život, že se neustále učí, adaptuje se na tu změnu, která přichází a mě to i baví. Jsem člověk, který se rád učí a zkouší nové věci. Nevidím to jako problém a doporučuju všem studentům, aby to takto začali vnímat. Škola je jen základ, jak se dívat na svět, ale potom už se to musí rozvíjet dál.

Co byste poradila studentům, kteří přemýšlí nad budoucností po získání titulu?

Důležité je pečlivě promýšlet ty první kroky, ještě než člověk získá titul. Už jen výběr tématu diplomové práce, to s jakými lidmi se potká v průběhu jejího psaní, jaké naváže na vysoké škole vztahy. Já jsem měla štěstí na dobré lidi na katedře, kteří mi ukázali, že diplomka je nástroj, jak se potkat se zajímavými lidmi. A i díky tomu si myslím, že jsem tam, kde jsem.