Za oponou s Jurajem Čiernikem aneb Jak se kuchtí opera

Opera – pompézní výzdoba zahalená do záře divadelních reflektorů, okázalé kostýmy a impozantní pěvecké výkony v takových polohách hlasu, o nichž se nám, obyčejným smrtelníkům, může jen zdát. Víte ale, co se děje během příprav v zákulisí, kam už oko ani toho nejbystřejšího diváka nedohlédne? Co se vlastně honí hlavou operním mistrům a primadonám, ba co více, co když to jsou také jenom lidé? Do světa skrytého za oponou vás zavede zbrusu nová inscenace Čtyřnotová opera, jež se zrodila v rámci unikátního projektu Operní akademie Ostrava, a její studentské nastudování spatří světlo světa již v neděli 10. března 2019 v Divadle „12“. Pod pokličku chystaného představení jsme nahlédli s režisérem, operním pěvcem, hercem a v neposlední řadě pedagogem Jurajem Čiernikem.

Operní akademie Ostrava je zcela novým projektem Národního divadla moravskoslezského a Fakulty umění Ostravské univerzity. V čem vidíte jeho největší přínos?

Co se týče Operní akademie Ostrava, tak s jejími členy pracuji jako režisér poprvé, ale jelikož také působím jako pedagog, tak už jsme se studenty něco nacvičovali a připravovali ještě před tím, než se začalo oficiálně zkoušet v divadelních prostorách. Jsem toho názoru, že tato spolupráce je velmi přínosná a důležitá především pro studenty, kterým se nabízí skvělá příležitost pracovat na jednom jevišti se svými pedagogy a skutečnými profesionály jako alternace. To znamená, že jsou svědky toho, jakým způsobem se někdo zkušený dokáže vypořádat se stejnou rolí. Na většině školách to bývá tak, že se s tím studenti musí poprat sami, a tím jsou jejich možnosti zakončeny. Kdežto tady tu roli profesionál napřed někam posune, zatímco studenti to sledují, studují a zkouší, což jim pak skýtá více prostoru a rozšiřuje mantinely možností.

Mohl byste čtenářům přiblížit, o čem vlastně chystaná inscenace Čtyřnotová opera je?

Kdybych měl nejprve říci, proč se někdo vůbec rozhodl takovou operu napsat, tak z mého pohledu by hlavní motivací byla snaha přiblížit divákům náš operní svět tak, aby to odpovídalo skutečnosti. To znamená, že běžně diváci přichází do nádherného prostředí velké opery zdobené zlatem a rudým sametem, aby shlédli působivou historickou hru či jiné do detailu nazkoušené drama, a samotní operní pěvci většinou působí přímo nedotknutelně. Když to srovnáte s činohrou, tak opera, a třeba taky i balet, stojí na pomyslném piedestalu, a diváci si vlastně ani nedokáží představit, jak se to kuchtí vzadu za oponou a co všechno přípravy obnáší. Čtyřnotová opera je rychlá lehká komedie o tom, jak vstoupit do zákulisního světa opery a my, jako operní pěvci, otvíráme divákům svou mysl. Pan skladatel, který tuto operu napsal (pozn. red.: Tom Johnson), byl minimalista, čemuž napovídá i ten název – Čtyřnotová opera vážně stojí pouze na čtyřech tónech A, B, D, E, a účinkující opravdu zpívají všechny variace jenom v tomto hudebním prostoru.

To vůbec nezní jako snadný úkol – co bylo pro vás osobně největším režisérským oříškem?

Tak těch oříšků se během zkoušek vždycky rodí hned několik (smích). Úplně na začátku je nejdůležitější ujasnit si, proč tu hru vlastně chceme hrát a jak bychom ji měli uchopit. V tomto případě tedy chceme přiblížit svět operního pěvce a udělat z něj člověka, aby diváci věděli, že před nimi na jevišti stojí také jenom lidi, herci a komedianti – to by byl první oříšek, který se mi snad podařilo rozlousknout. No, a pak se v průběhu vyrojí spousta dalších věcí, třeba kudy se vchází na scénu, kudy se odchází, často se nám někdo objeví tam, kde vůbec být nemá a naopak (smích), pak je třeba zapamatovat si, kde zůstaly rekvizity, které by měly být po ruce na jevišti. Všechno to ale vlastně odpovídá tomu, jak to skutečně chodí v divadelní praxi. Takže naopak, když se nám ty fórky podaří nenápadně dostat do hry, tak aby si třeba i divák myslel, že se to opravdu nepovedlo, bude to jen dobře. Celá hra vlastně stojí na tom, že něco nefunguje tak, jak by mělo – už ty čtyři tóny neodpovídají tomu, jak by celá stupnice měla správně fungovat.

Když odbočíme od režírování, vy sám jste na jevišti, a ne jenom na tom ostravském, ztvárnil nespočet kultovních rolí. Máte nějakou oblíbenou postavu, respektive, která role je vaše „srdcovka“?     

Tak to je strašně těžká otázka. Nedovedu uvést jenom jednu roli, rozhodně jich je několik. A zakládá se to určitě na tom, že každá role obnáší úplně něco jiného. Když to teď vezmu z patra, tak třeba role Kaifáše v muzikálu Jesus Christ Superstar a Starobyla Vznešeného v muzikálu Kočky jsou mi velmi blízké a příjemné, co se týče polohy hlasu, jelikož si tam můžu jako správný bas pořádně zabručet. Na druhou stranu to jsou dva úplně odlišné charaktery. Jeden má krvavé ruce, protože de facto snese ze světa Krista, ten druhý je naopak něco mezi andělem strážným a Vševědem, čemuž koneckonců napovídá už i to jméno Starobyl Vznešený – tady krásně vystupují dva kontrasty čistoty duše. Pak mě taky napadá role gangstera v Kačenko, pusu!, což je naopak komická záležitost, tam se člověk zase pořádně vyblázní. Právě ta rozmanitost rolí je krásná.

Je o vás známo, že jste nadšený chovatel všeho možného, od chameleónů až po hady – nedošel jste v životě do bodu, kdy jste se vážně rozhodoval mezi dráhou operního pěvce a třeba kariérou přírodovědce?

Tak nad tím jsem uvažoval hned na začátku, když jsem původně chtěl jít na veterinu. Pak ale zvítězila konzervatoř, protože tam není matematika, to je velice jednoduché (smích). To ale samozřejmě nebyl ten hlavní důvod. Musím se přiznat, že asi před pěti lety jsem se rozhodl, že přijímačky na veterinu vážně zkusím, a opravdu jsem se poctivě připravoval, učil jsem se biologii a chemii, a to až do chvíle, kdy bylo třeba podat si přihlášku – tam jsem si to nakonec rozmyslel (smích).

Za rozhovor děkujeme, a přejeme Juraji Čiernikovi, celému souboru NDM i našim studentům hodně štěstí, a to nejen na divadelních prknech. Zlom vaz!

Juraj Čiernik je původem z Považské Bystrice na Slovensku. Patří mezi absolventy operního zpěvu na konzervatoři v Banské Bystrici a Fakultě umění Ostravské univerzity. Od roku 2007 působí v Národním divadle moravskoslezském, a to nejen jako operní pěvec, ale mimo jiné také jako režisér. Dále hostuje v mnoha dalších divadlech napříč celou Českou republikou, působí jako pedagog na Lidové konzervatoři a Múzické škole v Ostravě a v neposlední řadě se věnuje i vlastní skladatelské činnosti.