pOSUny Ivony Šťovíčkové: Může být hůř, tak proč do toho nejít po hlavě

Ivona Šťovíčková stojí roky v čele ostravské neziskovky S.T.O.P. Se svými kolegy pomáhá dětem ze sociálně slabých rodin zvládnout školu. Hrdá absolventka vychovatelství s volnočasovým a resocializačním zaměřením z Pedagogické fakulty Ostravské univerzity (PdF OU) s všudypřítomným úsměvem zvládá roli manažerky i všechny výzvy, které před ní postaví třeba i koronavirová pandemie. Ostravská univerzita právě teď vyhlásila výzvu na Darujme.cz pro organizaci S.T.O.P. O čem je jejich práce? Dozvíte se v rozhovoru.

Jak si rodačka z Plzně zvykala před lety po nástupu na Ostravskou univerzitu na Ostravu?

Já už jsem Ostravu znala z písniček Jarka Nohavici, takže jsem věděla, do čeho jdu. I když u nás v Plzni se o Ostravě mluví, že je špinavá, černá a všechno možné. Je to ale úplně jinak. Když jsem poprvé přijela na hlavní nádraží, oslovil mě nějaký pán a něco mi říkal na peroně. Já jsem mu nerozuměla ani slovo. Tehdy jsem si říkala, jak asi zvládnu ty přijímačky. Nějak jsme to ale dali a já jsem tu zůstala i po studiích. Lidé jsou tu přímí a na nic si nehrají. To mě učarovalo a bylo to pro mě takové pohlazení po duši.

Představíte nám krátce vaši neziskovku S.T.O.P.?

Čtyři písmena v názvu organizace jsou zkratkou slov, která vyjadřují cíle naší práce – Svoboda, Tolerance, Osvěta, Podpora. Nesnažíme se dělat věci za klienty, ale pomoci jim, aby byli samostatní a dokázali aktivně překonat bariéry, které jim doposud stály v cestě. Máme hned několik projektů, kterými zkoušíme pomáhat.

Můžete to trošku víc rozvinout?

Především doučujeme děti, které mají nižší šance na lepší vzdělání. Často to souvisí přímo s nižším vzděláním jejich rodičů a také se špatnými finančními poměry v rodinách. Naši dobrovolníci a terénní pedagogičtí pracovníci chodí do rodin a děti chodí také přímo k nám. Máme třeba takový super program, pedagogická pohotovost, kdy se nám dítě může ozvat s nějakým problémem – že mu třeba nejdou zlomky – a my mu pomůžeme. Zároveň jsme zřídili vlastní dobrovolnické centrum S.T.O.P. nebo program Kmotr, kdy se náš dobrovolník dlouhodobě věnuje jednomu dítěti s životními a sociálními problémy a pomáhá mu. Ale není to jen o dětech. Moje srdcová záležitost jsou mikrojesle Hvězdička, kterými pomáháme rodičům malých dětí s návratem do práce.

Co všechno jako ředitelka neziskovky S.T.O.P. musíte řešit?

Úplně všechno. Ředitelská profese není vůbec jednoduchá, člověk se ji nenaučí ze dne na den. Ani u mě to tak nebylo a člověk si fakt musí projít veškerou praxí, kdy třeba i přijímá lidi a bohužel se s nimi i loučí. To jsou nepříjemné věci a nic Vás na to nepřipraví. Nejvíc mě vždycky nabíjí, že ty děti tady chodí rády. Že je někam posouváme a že těm rodinám pomáháme. A to člověku vyloudí úsměv na tváři skrz to zadostiučinění a to, že ta práce má smysl.

Jaká byla vaše cesta do manažerského křesla?

Ve „Stopce“ jsem začala v roce 2001 jako dobrovolník a postupně jsem prošla různými pozicemi přes koordinátora dobrovolníků, vedoucí projektů. No a v roce 2008 jsem pomohla s profesionalizací organizace.

Jde dohromady kariéra a neziskovka?

Kariéra a neziskovka (smích)…? Spoustu lidí si myslelo, že jsem šílenec, když jsem do toho šla, protože jsem chtěla ze studentské organizace najednou vybudovat profesionální, která mě uživí. Mám děti, takže to není zrovna zanedbatelná částka. Ale dá se to určitě spojit. Člověk musí být trošku nadšenec. Teda trošku víc. Musí do toho jít s přesvědčením a celým svým srdcem, protože když to člověk dělá napůl, tak to nejde a většinou to prostě zanikne.

Co vás žene v práci dál?

To, co mě nabíjí při mojí práci, je to, že jsem pořád v kontaktu s ostatními lidmi a že to, co děláme, je smysluplné a pomáhá lidem, kteří to potřebují. A pak taky s úsměvem dojdeš dál. To, je to hlavní, co já razím ve své práci a ve svém životě, protože když se člověk kaboní, tak ničeho nedosáhne. Ten úsměv otvírá dveře a mě prostě těší to, co dělám.

Vraťme se teď zpět k vaší neziskovce. Doučování řeší spousta organizací. V čem jste výjimeční?

Myslím si, že hlavně v tom kontextu toho, co nabízíme dětem. V podobném měřítku žádný projekt v ČR nikde není. My docházíme za dětmi, děti můžou docházet k nám. Takže můžeme pomáhat velkému množství dětí, které o to mají zájem. A myslím, že to děláme dobře. Ukazuje se, že se doučované děti posouvají, lepší se, a mění se taky jejich hodnoty.

Jak vaše doučování vypadá v praxi?

Děti nás kontaktují přes různé sociální pracovníky, přes neziskové organizace nebo nás kontaktují přímo učitelé. Náš vyškolený dobrovolník si pak vybere ze seznamu dítě, které má zájem o doučování, a spolu s naším koordinátorem se s ním následně setkají. Dobrovolník už dopředu ví, jaké dítě bude učit, do jaké třídy chodí, jaký předmět bude doučovat a my jsme mu vždy nápomocni v tom, že jsme mu schopni zajistit pomůcky, které je potřeba na doučování. Máme taky motivační program, kdy dobrovolník může dítě za pokroky při učení ocenit různými vstupenkami a dalšími bonusy.

Jaký je o vaše služby zájem?

Ročně se do našich vzdělávacích projektů zapojí kolem 150 dětí. Vydrží tu i několik let a dokud potřebují pomoc, tak jim pomáháme. Myslím, že se tady dětem líbí. Snažíme se, aby se tu cítili jako doma, někdy i lépe než doma, protože děti, které sem chodí, mají různé životní osudy a pochází z prostředí, které není vždy tím pravým domovem, kde bychom chtěli bydlet. Člověka zahřeje u srdce, když se sem děti rády vrací, učí se, a nechtějí odsud odejít, což se nám také stává. Jde nám o to, aby naši lektoři byli i něco víc než lektoři, aby to byli kamarádi, přátelé. Kdybychom nebyli omezeni našimi kapacitami, tak bychom zvládli pomáhat mnohem víc. Ten zájem je totiž obrovský, a i proto pořád hledáme dobrovolníky.

Jak zvládáte příběhy klientů, které jsou někdy hodně smutné?

Je to mnohdy složité, ale vždycky si říkám, usmívej se, bude hůř. Jedině to mi pomáhá, protože opravdu může být hůř. Nikdo si nedokáže moc představit, v čem někteří klienti žijí. To, co řešíme a řeším třeba i já jsou ve srovnání s tím často úplné banality. Papíry se dají stihnout i za další týden, to počká. Oni fakt řeší často základní existenční problémy. A i vzhledem k tomu, že může být hůř, nevidím důvod proč do spousty věcí nejít po hlavě.

Neziskovky dnes často od mnohých politiků dostávají nelichotivé nálepky. Jak i v návaznosti na tu obrovskou poptávku po vaší pomoci vnímáte podobné útoky?

Radši se k tomu nechci vyjadřovat, protože mě to strašlivě mrzí. Neziskovky, ač jsme to my nebo někdo jiný, dělají záslužnou činnost. Asi ti nahoře si to neuvědomují, že bez občanské společnosti by to nefungovalo. To je můj názor, který se mi potvrzuje každý den. Občas by se lidé měli víc zamyslet nad tím, co říkají.

Vraťme se ještě k dobrovolnictví. Co musí lidé udělat, pokud se chtějí u vás stát dobrovolníky

Pokud se někdo chce stát dobrovolníkem ve „STOPce“, tak ho bereme všemi deseti. Stačí jenom napsat přes internetové stránky, zavolat nebo přijít osobně a my už se o něj postaráme. Domluvíme se, co by chtěl doučovat a koho – ať už prezenčně nebo i online. Zájemce se určitě nemusí bát, že ho hned někam pošleme a začne tam s bílým papírem doučovat dítě. Na začátku projde školením, kde mu všechno vysvětlíme, a hlavně mu budeme dál k dispozici a opřít se může i o naši supervizi. Za dobrovolníky stojíme celým svým srdcem, protože když není zapálený dobrovolník, tak ta práce nemá smysl. Najít dobrovolníka je celkem těžké, i když teď nám trošku nahrává pandemie, protože lidé chtějí víc pomáhat.

Jak vám zmíněná koronavirová pandemie komplikuje život?

COVID nám změnil život hodně. Hlavně nás mrzí, že ty děti nemohou chodit sem. Myslím si, že si lidi z ministerstva školství ani neuvědomují, co je to za problém. Ale museli jsme se s tím nějak poprat. Naši lektoři se tak museli naučit fungovat online. To ale nejde vždy provést, protože ne všechny děti, které doučujeme, mají počítače a připojení k internetu, takže jsme museli vymyslet, jak se k nim dostat. Začali jsme žhavit telefony, provolali s nimi hodiny nad jejich domácími úkoly i nad tím, co potřebovaly.

Pomoci teď může i Ostravská univerzita. Co jste společnými silami dali dohromady?

Ano, „STOPka“ je fakultní organizací, za což jsme nesmírně rádi a spolupracujeme s Ostravskou univerzitou v rámci praxí a volitelných předmětů. Teď navíc koluje výzva na Darujme.cz, kdy můžou zaměstnanci, studenti a absolventi podpořit náš projekt Učitel a kamarád 2v1 , kdy sbíráme finanční prostředky na zajištění 15 dobrovolníků, kteří budou docházet za dětmi a věnovat se jim přímo v domácím prostředí.

Jak vůbec vzpomínáte na studium na Ostravské univerzitě?

Ostravská univerzita byla skvělá v tom, že mi dala teoretický rámec všech těch znalostí, které jsem tam načerpala, umožnila spoustu zajímavé praxe. Nejvíc ale vzpomínám na osobnosti, které nás učily a předaly nám spoustu vědomostí a hodnot, kterými žily. Nejraději vzpomínám na kolektiv spolužáků a vyučujících, protože to je neopakovatelné a ta doba byla plná vzrušujících zážitků a možností, co se mohlo uskutečnit. Takže za mě ten kolektiv, byl nejvíc.

Co vám pomohlo nejvíc v praxi?

Asi všechny předměty, které souvisely s výchovou, kde bylo vidět, jak ty děti zaujmout, jak hrát hry, jak je namotivovat. Takové to, co se dá využít právě v praxi. Třeba statistiku, kterou jsem opakovala na několikrát dneska využívám jen při tvoření tabulek v Excelu. Jinak ale bylo všechno opravdu propojené s praxí, takže skvělé.

Vystudovala jste vychovatelství s volnočasovým a resocializačním zaměřením. Měnila byste po těch letech obor?

Určitě ne, ten obor byl za mě vysněný. Spíš bych si dodělala nějaké další vzdělání. Kdybych se měla rozhodnout znovu, tak zase vychovatelství a pak možná speciální pedagogiku. Každopádně by to byla Ostravská univerzita, protože mi změnila život.

Máte nějaký tip pro absolventy, jak po škole zvládnout právě přesun do praxe a nejrůznější výzvy?

Kurzy samozřejmě jsou, ale ta praxe, kdy vidíte toho člověka naproti sobě, musíte na něj nějak empaticky reagovat, je jiná.

Proč by si vlastně měla nynější mladá generace vybrat právě Pedagogickou fakultu naší Ostravské univerzity?

Kdybych měla vzkázat, proč by si měla vybrat Ostravskou univerzitu nebo můj obor, který se teď jmenuje Sociální pedagogika, tak bych všem, řekla, že tou prací měníte životy dětí. Nejen, že je učíte, ale také je vychováváte a můžete v nějakém horizontu vnímat ten posun. A když do toho fakt dáte všechno, i sami sebe, tak to vede jenom k lepším věcem.

Kde se vidíte za pár let? Je v plánu třeba nějaký pOSUn jinam?

Neměnila bych. Na „STOPce“ mě baví všechno. Hlavně to, že opravdu měníme lidské životy, životy dětí, a že je posunujeme dál. Každý den to opravdu vidíme, jak se sem těší a to, že nám klienti děkují. Neděláme to proto, aby nám děkovali, ale opravdu proto, že chceme, aby se děti něco naučily a mohly měnit svůj život dál samy, bez naší pomoci. Jak si rodačka z Plzně zvykala před lety po nástupu na Ostravskou univerzitu na Ostravu?

Já už jsem Ostravu znala z písniček Jarka Nohavici, takže jsem věděla, do čeho jdu. I když u nás v Plzni se o Ostravě mluví, že je špinavá, černá a všechno možné. Je to ale úplně jinak. Když jsem poprvé přijela na hlavní nádraží, oslovil mě nějaký pán a něco mi říkal na peroně. Já jsem mu nerozuměla ani slovo. Tehdy jsem si říkala, jak asi zvládnu ty přijímačky. Nějak jsme to ale dali a já jsem tu zůstala i po studiích. Lidé jsou tu přímí a na nic si nehrají. To mě učarovalo a bylo to pro mě takové pohlazení po duši.